Svítilo se ve všech oknech Tvého domu. Ta chvilka, než se rozrazily dveře a Mates vyběhl a vykřikl „Maminko“, byla nekonečná.
Viděla jsem za všemi těmi světly mnohem víc, než jen rozsvícenou žárovku.... Viděla jsem přesně, jak vypadá každý pokoj, cítila vůni krbu i slyšela, jak tam praská samotný oheň, vrzající schody a viděla jsem Tvůj nový život... V každém okně bylo vidět mnohem víc, než jen zatažené závěsy..... Viděla jsem mnohem víc, nežli obyčejný kolemjdoucí ....
Naopak se mi rychle v očích odrazila dávná minulost, když jsem se v tom domě začala cítit dobře. V klidu jsem usínala v ložnici, stejně jako jsem uspávala našeho syna v jeho posteli s novými peřinami a proužkovaným povlečením, tak ráda jsem si půjčovala jeho jeden polštář, houpala se v křesle se skleničkou vína, trucovala v křesle u krbu anebo okupovala dědův gauč – protože tam mi z nějakého důvodu bylo nejlépe ..... i vůně vánočky se mi vybavila.... I mé zamotané ruce z osmy pramenů...
Ale ten odraz v mých očích byl už hodně rozmazaný, jakoby to bylo nekonečně dávno. – jen ten pocit, tam někde v hrudi byl ..... nepopsatelný .... bodající, dech beroucí ...
Všechno je, jak má být. Ty se svojí novou přítelkyní já se svým novým přítelem a přesto je všechno tak jiné....
Matýsek o dost víc mluví, a o dost víc chápe. Jeho panika v očích, gestech, když se měl rozloučit s tátou a přejí k mámě, byla neuvěřitelná. Slzy mu tekly po tvářích, ale na otázku jestli je vše v pořádku jen kývl a řekl jo je..... Slzy ....Slzy na jeho tváři a slzy, které jsem polykala přes úsměv a vymýšlení všech možných legrácek abych ho přivedla na jiné myšlenky a ukázala mu, že je vše v pořádku... a přitom mě se samotné chtělo křičet, že není.
Večer, když jsme spolu okupovali velkou postel – přítel vycítil, že dnes potřebuji blízkost svého syna. Cítit jeho dech při spokojeném spánku, jeho letmou kontrolu dotekem, že tam není sám... z pohovky pro hosty k nám přišel až k ránu aby se s námi mohl probouzet. Aby nevynechal klučičí rituál – „spapám ti ucho“ a Matýskovo z legrace zvolané „jééé pomoc“ ...a pak aby to nebylo mamince líto jdou zmordovat maminku, která se z plných plic směje .... Ne, že by to tak lechtalo, ale protože vím, že tohle je opravdové štěstí ... Znáte ten pocit, když sami sebe vidíte na filmovém plátně, kýčovitého rodinného amerického filmu??? Takové ty záběry ze staré kamery – a vy brečíte. Protože jste šťastni a uvědomujete si co je důležité. Rodina . Zdraví Vašeho dítěte a jeho smích ....
Jenže tohle ráno, bylo trošku jiné..... Mates viděl mužská záda a zavolal „táta je tady“, ale otočil se jen kamarád. A tak to ráno začalo trošku jinak ....oba dospělý jsme jen mlčeli a rituál začal až po malém zaváhání a jen pohlazení táta je „Matýsku u sebe doma“ a v hlavě a srdci jsem měla obrovskou paniku. Jaké jsou jeho rituály s novou přítelkyní, s novou „dcerou“. Proč se neprobouzí každé ráno s námi. Tolika násobné „proč“ se mi honí v hlavě .....
Přeřekl se za to ráno snad stokrát .... Snad stokrát řekl, táto - Pájo.... Ne, jako táto Pájo....ale táto...... Pájo, když si sám uvědomil, že to není táta ..... že sice volá z koupelný táto ...ale ten nepřijde... Přijde ten veliký kamarád – ten co ho vodí každé ráno do školky ..... přišel jen Pája... Jenže jediné co si teď přeji aby Mates sám ucítil, že Páje je táta. Že má táty dva....
S příchodem Tvé nové přítelkyně jsem věřila, že se pro nás až tak moc nezmění, ale večer, když jsi přinesl chybějící věci, jsem pochopila, že změní. Pozvala jsem Tě dál, ale odmítl jsi – ne jsi sám zdůraznil si. Tvá komunikace, a objímání bylo tak afektované, tak přehnané. Nestál mezi dveřmi ten táta Bobeš, kterého jsem znala. Táta Bobeš byl, uličník plný lumpáren. Teď tam stál nastrojený táta v košili, který nejspíš byl na seznámení u nové tchýně, aby svému novému vztahu dal tu pravou dramatičnost. Mě si dával najevo jak miluješ svého syna. Dramaticky, přehnaně jsi ho objímal, kontroloval mu vyrážku na bříšku a ještě dramatičtěji se rozloučil. Nebylo v tom ani kouska Tebe, ani kouska táty Bobeše, ale naprosto jiný člověk.
Když jsem ve svém rozchodovém afektu vykřikovala uvidíš Matýska jednou za 14 dní, ani jsem netušila, jakou říkám pravdu – i přestože jsem doufala , že vše bude jako dřív ... NEBUDE. Už nevykoupeš, neuspíš Matyldu, jen tak – když pojedeš kolem. Protože uspáváš svojí novou holčičku. Už nezavoláš jedu kolem vyzvednu Vás ve školce a zajdeme na chvilku na hřiště, protože už chodíš do jiné školky. Ani jen tak nepojedeme odvést nemocného Matese k babičce na hlídání. Ani nezavolám „uvař nám kávu jsme tu kousek od Tebe“.... Teď tu budou na prvním místě ony....už není pro Tvého syna jiného prostoru – jen když zabalím tašku směr Tvá nová rodina ....ale už nic jen tak – protože.....
Před tvým rozsvíceným domem jsem stála takhle nešťastná už jednou.... Pospíchala jsem z práce, nohy zmrzlé, ale moc jsem se na Tebe těšila ....Jenže tvůj dům svítil ...byl jsi doma ... a já se bála, že je tam tvá dcera (máš tři děti z manželství, jednoho Matese s milenkou a teď novou holčičku jako nevlastní tatínek)í ....že jdu do domu, kde nemám co dělat, že jdu někam kde můžu způsobit svojí přítomností nepříjemnost ... uvědomovala jsem si jak moc to pro tebe musí být těžké ...řešit jedno druhé dítě – nikdy spolu – vybírat, plánovat rozhodovat se ..neuměla jsem se všemi pocity srovnat – moje empatie do všech zúčastněních byla příliš velká ... Jak by na mě koukali ty dětské oči které za nic nemohou, jak moc by řádila tvá manželka, jak moc ti musí být ouvej, že každá dobrá chvilka je něčím vykoupená, jak je mě samotné ... a jak je našemu synovi...
A ejhle .... Nová žena, nové dítě ....vše a všechno je zapovězeno...mé obavy byly zbytečné ...
S novou ženou ve Tvém životě přichází i nová slova, nové fráze, neuvěřitelný cizí ton hlasu, divný výraz v obličeji, přehnané chování. Čtu Tvé zprávy, ve kterých píšeš, nevypadáš dobře, jsi unavená, nejsi v pohodě – musíš si odpočinout a nechat mi Matyáška celý víkend. Máš to těžké. Nemám!!! Jediné co je v mém životě těžké jsi Ty – tvůj nestabilní postoj k Matýskovi, Tvé výkyvy chování, jen Ty.
Ty víš, že jsem „radovan“ a s Matýskem jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Včerejší den byl jedni slovem „wau“. Jeli jsme vláčkem, mávali zvířátkům, jezdili na kole, zpívali si a stavěli veliký hrad z písku. A Mates , jen tak mezi větami prohodí „a kde je táta?“ .... A pro mě jeto velká životní zkouška mé asertivity .... Táta je ... s novou rodinou. A už nikdy nebudeš Matýsku s mámou a tátou dohromady. My se s tátou už nemáme rádi ... příště budeš stavět hrad s tátou a jeho paní, ale nikdy už s tátou a mámou dohromady. Pravda, kterou musím zakulatit, povyprávět jako legrační pohádku a zdůraznit že ho máme všichni rádi. Musím říkat nahlas – něco co nechci, něco čemu sama nevěřím. Ale musím být máma. A teď se mi jen chce křičet, že má asertivita je ta tam, když mi saháš na to mé jediné co mám. Cítím se býti jako lvice, když si ho chceš po letech přivlastňovat a ukazovat ho jako cvičenou opičku nové paní. Kolik si ho naučil nových slov, kolik si ho naučil básniček, kolikrát si vozil kočárek, kolikrát jsi utíral jeho slzy před školkou, kolikrát si s ním strávil noc v horečkách, kolik si viděl jeho prvních krůčků nebo zoubků, kolikrát jsi byl opravdovým „tátou“. Kde bereš teď tu jistou, drzost, argumenty .... A hlavně proč???
Na všechny má proč je jedna jediná odpověď. Nikdy jsem nebyla přítelkyně ale MILENKA nikdy to mezi námi nebyl vztah, ale jen SEX. Bolavá, ale pravdivá realita je konce bludného kruhu, žádné souznění duší.
Už jen jiný úsměv, když slyším Brouky v hlavě, Cudzinka v tvojej zemi, Mám boky, jako skříň a nebo: „They say that time's supposed to heal ya
But I ain't done much healing“
Svítilo se ve všech oknech Tvého domu.